LEAGUE ZERO GRAVITY - oficiální stránky našeho teamu v parkouru.
Chtěli byste běhat jako vítr? Umět zmizet v úzkých uličkách, šplhat po zdech jako pavouk a stát se tak téměř neviditelným? Začněte trénovat parkour.
A pozor, aby nedošlo k omylu, nemluvíme tu o parkúru ale o parkouru a to je pořádný rozdíl! To první je skákání na koni přes překážky, to druhé nový městský sport pohybující se na hranicích bojového umění, boulderingu (lezectví) a gymnastiky.
Jediné, co k jeho trénování kromě odhodlání potřebujete, je pár kvalitnějších bot, jako tréninkové hřiště vám dokonale poslouží jakýkoliv plácek s několika překážkami (schody, zídka, zábradlí, ...), hodí se také prostor na běhání. To nejsou velké nároky ne? Parkour totiž může trénovat skoro každý.
Začalo to v armádě
Parkour vznikl asi před dvaceti lety na pařížském předměstí a jako první ho začal cvičit David Belle. Dá se říct, že svojí životní cestu měl danou předem. Jeho dědeček, otec i bratr, to všechno byli uznávaní a zkušení záchranáři. A nejinak tomu bylo i u Davida, který dodnes tvrdí, že parkour ho vlastně naučil jeho otec Raymond.
Ten se díky tvrdému tréninku a soustředění dostal do hasičského sboru francouzské armády, kde se stal členem elitního týmu, který byl povoláván jen k těm největším požárům a katastrofám. Raymond Belle ve svém tréninku vycházel z učení průkopníka moderní tělovýchovy Georgese Héberta, který kladl důraz na odvahu, akci a obětavost. I když parkour nevychází přímo z Héberta, je velmi ovlivněn vojenskou překážkovou tratí les parcours du combatant, jíž Hébertova Přirozená metoda pohybu stála vzorem.
Foto: archiv ABC
Dopadnout musíš
Když budeme chtít parkour popsat pomocí slovníkového hesla, znělo by asi takto: disciplína francouzského původu, jejímž základem je schopnost dostat se z bodu A do bodu B (a také zpět) bezpečně, plynule a efektivně pouze za použití vlastního těla.
V parkouru neexistují žádné závody nebo tabulky a nikdo tedy není první ani poslední. Jediný cíl všech traceurů (viz slovník) je stále se zlepšovat a být tak užitečný svému okolí. Člověk s dobrou fyzičkou a orientací v městském prostředí může být při nějakém neštěstí nebo krizové situaci velmi nápomocen. A v parkouru zdaleka nejde jen o překonávání zábradlí nebo zdí. Člověk musí především překonat sám sebe a svůj strach.
"Parkour je hlavně o posouvání hranic. Zeď, která se mi před rokem zdála hrozně vysoká, dneska překonám prakticky během pár vteřin." Říká Dan (20), který parkour trénuje asi tři roky. Jedním dechem ale dodává, že člověk musí vždycky vědět, na co stačí a předcházet tak zraněním. To potvrzuje i další "pravda", která mezi traceury o parkouru koluje: Odrazit se můžeš, dopadnout musíš.
Hop, skok, chyt!
ABC na tréninku parkouru
Psát o parkouru není jednoduché, což potvrzuje tento citát Davida Bella: "To co dělám se nedá vyjádřit pouhými slovy, dá se to jenom dělat." Jasný impulz k tomu zvednout se ze židle a vyrazit na trénink. Kontaktuji tedy traceury přes internet a domlouváme si schůzku na jednom z jejich pravidelných tréninků.
Je ospalá sobota, fouká chladný vítr, slunce občas zastíní mraky. Vystupuji ze stanice metra Hůrka a říkám si, jak je možné, že se dneska někomu vůbec chce cvičit. V dálce vidím partu mladých lidí, běhají po schodech, chodí po zábradlí, skáčou po obrubnících. Není pochyb o koho jde.
"Ahoj, jdeš právě v čas. Teď jsme asi tak dvě hodiny rozcvičovali a chystáme se na techniky." Vítá mě Dan (20), který tyto tréninky organizuje už asi rok. Rozcvička se skládá z běhání a posilování, které krom variací kliků se sed lehů zahrnuje třeba vybíhání schodů po čtyřech a to hlavou nahoru i dolu. "Před samotným tréninkem je potřeba pořádně rozhýbat svaly, aby pak nedošlo k nějakému zranění," dodává Dan.
Skupinka asi dvaceti lidí se takhle schází pravidelně dvakrát do týdne "Zásadně posilujeme jenom s vlastním tělem, protože to samo si určí kolik nabere objemu a síly. Když posiluješ s činkou, můžeš nabrat víc hmoty než tělo unese." Společné tréninky můžou trvat pět až šest hodin a pak záleží na každém, jak často trénuje sám.
"Tyhle tréninky děláme hlavně pro začátečníky, aby věděli, jak na to a zbytečně se nezranili, takže pokročilejším tracerům už tolik nedají" pokračuje Dan.
Foto: archiv ABC
Když se ho pak zeptám, jak by parkour přiblížil lidem, kteří o něm ještě neslyšeli, odkáže mě dreadatého kolegu Vencu (27), který se do Prahy přistěhoval ze Slovenska. Prý o tom umí mluvit líp. "Parkour by sme charakterizoval ako plynulý a efektívny pohyb v prirodzenom prostredí, ktorým je dnes pre človeka mesto. Je to návrat k základom.
V stredoveku musel človek kvôli prežitiu vedieť loviť, rýchle sa pohybovať po lese, byť mrštný a tak. Toto je vlastne to isté, len prostredie sa zmenilo a namiesto konárov mame trubky alebo zábradlia. A ty sa snažíš všetky prekážky prekonať s čo najmenšou stratou energie a času." Když odcházím a přemýšlím, jak reportáž napíšu, říkám si, že to asi nebyla úplně špatně strávená ospalá sobota.
PARKOUR
Parkour (někdy též Le Parkour a také jako zkratka PK) neboli l’art du déplacement [1](umění pohybu / umění přemístění) je disciplína francouzského původu, jejímž základem je schopnost dostat se z bodu A do bodu B (a také umět se dostat zpět) bezpečně, plynule a účinně (efektivně) za použití vlastního těla.[2][3] Pomáhá v překonávání libovolných překážek v okolním prostředí – od větví přes kameny a skály až po zábradlí a betonové zdi – a může být provozován jak ve městě, tak na venkově. Muž provozující parkour je traceur, žena pak traceuse (někdy je možno se setkat s počeštěným výrazem traceurka).[4]
Definován Francouzem Davidem Bellem, parkour se zaměřuje na trénink účinných pohybů a rozvoj těla a mysli, aby se člověk ve všech situacích (a především kritických) uměl pohybovat klidně a sebejistě.
Fotoalbum
